pohnutky mysli

Proud myšlenek

Témata

Statistika

Poezie

Pomníky lásky

takové malé zamyšlení :)
POMNÍKY LÁSKY

Stojím sám na mostě, vstříc hledím temnotě, ve které tvá postava mizí s šepotem, za tebou hledím s voňavým  růží pugetem a chtěl bych křičet  pravdu o mé bolesti, jenž nitro mé sžírá, avšak brání mi v tom přehršel hrdosti i důstojnost člověka se tomu spírá, a tak tam sám stojím v hluchém tichu a snažím se hájit svojí pýchu.

Stojím tam sám v té prosté temnotě v tom tichu prázdnotě, do kterého pronikají, jen tvé vzdalující se kroky, jak ode mě spěchají, spolu s  nimi se ztrácí jejich zvuky, nové štěstí hledají.

 

Upouštím puget růží, který tiše dopadá na kamennou dlažbu mostu, samota mé srdce souží, ztrácím svůj cíl a cestu….jen proradná naděje…pořád mi šeptá..že k návratu mé milé názor dospěje, zoufalství mé na to čeká. Už konečně táhni ty proradná naděje! Kdyby si chcípala jako první, člověk by dokázal změnit své postoje, čelit zítřkům s průrazností jak stroj parní a neohlížel se stálé vzad a nestál na mostě promoklý, jak bez domova chudák, v srdci svém zahořklý

 

Až se z toho jednou člověk vyspí,jak po noci s lehkou děvou a láhví wisky a umoudří se svým nitrem tak začne pohrdat tím lásky citem a litovat toho času, kdy jak vůl před porážkou čekal na spásu a ze všeho horoucně začne nenávidět naději, která sice brání tomu, že se lidé v žalu upijí, uzavřeni ve svém domu, ale celou dobu jim přitom lže drze, jak žena muži o nemanželském synu a z toho že má čerpat člověk svou sílu? Z trapné lživé iluze? Jak člověk se začne cítit stupidně a uboze, v tom trapném, dlouhém okamžiku procitnutí.

 

Já vůl! Na co jsem to čekal, když život můj v času spěchal a spolu s ručičkami hodinek kupředu tikal.

Tolik možností jsem nechal utonout v času, tolik přehršlostí nabízejíc ukojení i krásu a já vůl jen čekal!

Člověk obohacen o tuto zkušenost, jenž mu cennější než kdejaká písemnost, připadá si jak starý moudrý kmet, s nímž moudrost sdílí už jen svět a každou chvílí by chtěl vyprávět srdcím nezkušeným, svým hlasem pevným a gestem roztřeseným, podpírajíc se svou holí! Jak naděje duchu škodí a že hnát by jsme ji měli spolu s láskou do polí. Vyprávěl by jak starý vousatý prorok s vrásčitou tváří! Ať se lidé nemilují a jen se páří, bez citů  na nárok. A za svými slovy stál by si pevně, stejně jak skála, která nesleví a z místa se nehne.S Rozpaženými pažemi hlásal byl moudrost skoro boží, že ženy jsou krávami, co život mužům boří.

Ale jak se říká čas rány zhojí i zatrpklého zklamaného člověka, jehož láska  bolí. A stane se to co se vždy stane, když uplyne menší odluka, že zatrpklý prorok znovu omládne, když upoutá jej nějaká dívka a zahodí hůl a opět jak vůl s pugetem růží, láskou žije a touží, svět najednou je tak krásný a s ústy plné básní zpívá štěstí....než...než opět dostane pěkně pěstí, pak opět všechno pohasne. Člověk se chybami prý učí, já řekl bych že spíš jak vůl jen v chlívu bučí a tu moudrost kterou od boha vzal, za nestálou lásku v kartách promrhal a navěky budiž mu pomníkem jeho lásky bučivý zvuk jeho i jeho krásky.

Poslední komentáře
01.08.2009 01:06:54: Tak tahle je moje nejoblíbenější!
01.08.2009 01:06:54: Tak tahle je moje nejoblíbenější!
 
Jenda stará zásada a hluboké moudrosti našich předků na závěr: PRAVDA PROTI SVĚTU